Už jste slyšeli zkratku NLP? Skrývá se za ní “složenina” neuro-lingvistické programování. Nebojte se, s programováním a světem IT technologií to nemá nic společného, až teda na ta technická slova. Technikami NLP a především jejich přínosem v rodinné důvěře a pohodové komunikaci se zabývá Kateřina Dušková, mimo jiné i autorka pohádkové knížky s prvky NLP. Katku vám v následujícím rozhovoru prozradí, proč by vás mělo NLP doma zajímat a jak s ním začít.
V rozhovoru se mimo jiné dozvíte:
- Co se skrývá za NLP?
- Proč by nás rodiče mělo nějaké NLP zajímat? Jak nám pomůže v rozvoji/vedení dětí?
- Jak využít NLP technik, pokud máte problém, že občas na děti vybuchujete.
- Jak vám může NLP pomoci se strachy (vašimi i dětí).
- Co je to NLP rapport a jak vám pomůže k nacítění se na dítě.
- Že s menšími dětmi komunikujeme neverbálně, aniž si to uvědomujeme.
1) Katko, první otázka je asi nasnadě. Co je to ono neuro-lingvistické programování? Vysvětlíš nám nějak polopaticky, co se za ním skrývá?
U téhle otázky se musím vždycky smát, že pánové Grinder a Bandler, zakladatelé NLP, nemohli vymyslet horší a komplikovanější název. NLP je zkratka pro neuro-lingvistické programování. Je to vlastně sada principů, metod a technik, které nám pomáhají lépe ovládat naše myšlení, chování a vedou k hlubšímu poznání sebe samého.
Neuro je spojené s tím, jak v mozku funguje kódování informací z venku, lingvistické je o tom, jak naši realitu vyjadřujeme slovy a mluvíme k sobě.
Programování je o vytváření programů. Programy jsou jednoduše řečeno naučené vzorce chování. Svítí červená, tak zastavím… ale také, jsem ve stresu, jdu si zakouřit. Jak je vidět, ne všechny programy nám slouží. A právě NLP nám pomáhá tyto naučené programy efektivně měnit a dodává nám dovednosti, které nás vedou k větší spokojenosti v životě. Je spousta fajn přístupů k rozvoji, ale NLP mě překvapilo svou komplexností.
| TAKARO tip: O základech NLP a jeho vzniku sepsala Katka pro náš web už v dřívějším článku. |
2) Zní to docela složitě. Řekni mi, v čem mně jako rodiči může být NLP užitečné?
NLP má opravdu hodně široký záběr. Skrze komunikační model si například rodiče uvědomí, kolik informací se ztratí při konverzaci a jak jsme odlišní ve vnímání světa. Zvlášť u dětí je důležité tuhle rozdílnost a nezralost vnímat a nečekat od nich, že se budou chovat jako malí dospělí.
NLP hodně pracuje s emocemi a ukazuje, jak naše emoční rozpoložení ovlivňuje, jak mluvíme, jak se chováme a jaké máme výsledky. NLP učí jak pokládat otázky, jak naslouchat druhým a nehodnotit, jak mít emoce pod kontrolou a zbavovat se návyků, které nám neslouží. Budovat sebedůvěru, podpořit děti při učení a vycházet s lidmi okolo.
Jedna velká část NLP se věnuje modelování (napodobování vzorů, které jsou v nějaké oblasti výjimečné). To, čeho si všimneme u ostatních, můžeme umět také. Pokud se naučíme modelovat jednotlivé dovednosti, můžeme obohatit a rozšířit vlastní paletu schopností, nejen těch rodičovských.
NLP nástroje mohou použít nejen koučové nebo manažeři, ale co je právě skvělé, můžete je používat jako rodič i sami na sobě a v běžném životě. Pokud si projdete kurzem, změní vás to a dostanete návody, které vám umožní stát se dobrým vzorem dovedností, které chceme svým dětem předat, aby byly lépe vybaveny do světa ve chvílích, kdy jim nebudeme stát za zády.
Jak řekl můj kamarád Jirka, trenér NLP, tato metoda nás učí být nejen v hlavě, ale i ve svém srdci, a to je při změnách velmi důležité.
3) Říkáš, že NLP techniky mohou pomoci zvládat emoce, tj. třeba i naši touhu křičet, když děti udělají něco a my jsme pod tlakem? To asi řeší hodně rodičů. Dala bys mi konkrétní NLP techniku, co v první chvíle “mého natlakování” mohu udělat?
Vzpomeňte si na to, když uspáváte děti a jste dobře naladěni. Jak to jde hladce a s úsměvem, byť jsou třeba děti trochu rozverné. Ale když vám hoří termíny v práci a děti dělají to samé jako minulý den, jste naštvaná, netrpělivá a zvyšujete hlas. Stejná situace a jiná reakce. Děti budou mít emoce, potřebují je prožívat a je na nás, abychom je kultivovali. Jak? Příkladem. Takže řešit musíte v této situaci především sebe. A k tomu skvěle fungují kotvy.
Kotva je naše bezpečné úložiště, které jsme vytvořili, a kde máme nahrané dobré a chtěné pocity. Kotvou může být obraz ve vaší hlavě, melodie, slovo, gesto. Já mám třeba nakotvený pocit lásky a vděčnosti. A když je nějaká emočně vypjatá situace s dětmi, spustím si kotvu a řeším situaci jinak než v afektu. Kotvení je technika s daným postupem, ale schválně, vyberte si třeba jedno slovo, které si řeknete nebo písničku, kterou si rozezníte v hlavě nebo místo na těle, kterého se dotknete, když budete cítit lásku k dětem (já se dotýkám srdce). Třeba když usnou a vy se na ně díváte. To známe všichni. A s každým momentem lásky, který budete přes den zažívat, ho zopakujte. Cítím lásku a vděčnost a dotýkám se srdce. Opakováním si vytvoříte kotvu na daný pocit a tu pak spustíte, v situaci, kdy byste děti nejraději roztrhla. Na kotvu (např. dotek) jste totiž opakovaně navázali pocity, které jste chtěli. Kotvy si tvoříme přirozeně celý život, ale jde to i takhle „uměle“.
Pak si samozřejmě zpětně zanalyzujte, co byl váš spouštěč nepohody a pracujte s ním. Moc práce? Špatná organizace času? Neshody s partnerem? Pocit vlastní neschopnosti? A po malých krůčcích ho řešte.
4) U NLP se nám rovněž líbí přínos v podobě překonání strachů. Ačkoliv se snažíme, často na děti něco my (anebo okolí, jež ho formuje) něco přeneseme. Strach ze psů, strach z pavouků, strach ze tmy, strach z bubáků, apod. Máš i tady nějakou prvotní radu z NLP principů, jak začít strach překonávat?
Většina strachů je naučená. Jen pár jich je vrozených. Strach z hlasitých zvuků, tmy a pádu se uvádí nejčastěji. Na překonání strachů je v NLP speciální technika, která pomáhá zpracovávat strachy a fobie, ale rozhodně není na popsání na pár řádek. Co však můžeme udělat doma, když se nám dítě bojí?
Je dobré zjistit, jak si dítě program svého strachu vytvořilo. Stydí se na besídce? Co to znamená? Že si představí obličeje spousty rodičů, kteří ho budou hodnotit? Nebo jedné kamarádky, která se mu směje? Jak to dělá, že se bojí psů? Vytvoří si obraz jednoho konkrétního psa? Slyší hrozivé zvuky vrčení? Prožilo někdy kousnutí od psa? Nebo jen vidělo nějaký film, který vidět nemělo? Když budete vědět, jak svůj strach vytváří, můžete začít rozebírat jeho vnímání a přetvářet ho. Hravě, třeba pomocí fantazie. Může si představovat jinou kamarádku, která ho podporuje. Z psa si udělat kreslenou milou figurku. Anebo můžete postupovat více racionálně, krůček po krůčku.
Naše dcera se asi jako tříletá začala bát zvuku luxu. Nevíme, kdy to vzniklo, ale byla vždycky hodně rozrušená. Takže jsme nejdřív luxovali, když byla zavřená v pokojíčku. Pak si na kousek pootevřela dveře, pak je měla otevřené dokořán. Pak si na vypnutý lux sáhla, pak se začala dívat na videa, kde luxovali. Dostala malý dětský plastový lux, s kterým si pomyslně luxovala svůj pokojíček. Nakonec byla v místnosti, kde se luxovalo schovaná pod dekou, až to přešlo úplně. Všímat si také můžete dětských preferencí ve vnímání reality: děti mohou být spíše vizuální (vnímají hlavně skrze obrazy), auditivní (vnímání skrze zvuky, řeč) nebo kinestetické (vnímání skrze atmosféru, pocity, kontakt). Dceři vadil hodně zvuk luxu, tak jsme si ve fantazii přetvořili tenhle pro ni nepříjemný zvuk na písničku, kterou lux při vysávání zpívá. Jestli si dobře pamatuji, bylo to něco o tom, jak rád jí smetí.
Takže postupujte po malých částech. Začněte tam, kde je to pro dítě únosné a když budete cítit, že se můžete posunout dál, přistupte na další úroveň setkání se strachem.
Důležité je také strach nehodnotit, nesnižovat a nebagatelizovat. Dítě se bojí, tak mu buďte oporou. Nemá všechny zkušenosti jako máte vy a prostě ho neumí zpracovat. Vyprávějte mu o vašich dětských straších a jak jste z nich vyrostli nebo je překonali. Uznejte to, že se bojí a že ho chápete. I tohle dělá zázraky.
5) V souvislosti s předchozí otázkou mě napadá, od jakého věku dětí lze doma zavádět NLP techniky? Odmala? Nebo je třeba, aby dítě už třeba nějak více dokázalo uvažovat, samostatně mluvit?
Já myslím, že by na sobě měli aplikovat techniky a rozvíjet se hlavně rodiče. Pokud bude rodič vyrovnaný, dítě si to z něj nasosá samo. Nemusíme být nějaký seberozvojový guru, aby to fungovalo. Spíš víc věřit svým rodičovským instinktům a když je potřeba nechat si poradit. Já jsem vystudovaný andragog, takže pracuji převážně s dospělými, kteří pak uplatňují techniky na děti nebo je spíš svým rozvojem rozvíjí. Jsme s dětmi v tomto ohledu propojené nádoby. Nejlepší je dítěti předat nástroje, aby nelehké situace umělo zvládat samo, a to zase vede k tomu, že by na sobě měli pracovat hlavně rodiče.
Ale abych odpověděla, na komplexnější techniky jsou zralé spíše děti od prvního stupně. Hrát si ale s našimi programy v mysli a využívat dílčí části technik a základní principy, můžeme už mnohem dřív.
6) Dětem ale nemohu říci: “Hele, toto je NLP technika, pojď, zkusíme si doma zavést např. disociaci a řešit náš problém jinak.”? Dítě neví, co je to NLP, disociace a proč by vůbec se tomu mělo chtít věnovat. Jak na to jít nenásilně a začít doma praktikovat tyto techniky?
Jasně, pojem disociace je jen pro nás rodiče. Já mám v například ve své pohádkové knize Tři kamínky skřítka Nulipínka například disociaci vysvětlenou na paralele kouzelného vznášedla. Anebo si s dětmi můžete zahrát scénku a zasmát se u ní. Teď se zvednu z gauče a představím si, že jsem tam zůstala sedět. Teď se ze mě stala třeba chytrá liška nebo děd Vševěd a co teď poradím mámě, která sedí na gauči? Jde to hravě, nenásilně. Nebo použít pouhou otázku: A co bys poradil/a kamarádovi, kdyby podobnou věc řešil? To všechno je disociace. Dostat se vně mimo naši problémovou situaci a mít tak větší nadhled. A to my lidé umíme dobře, radit někomu jinému.
Ale samozřejmě to nepochopí dvouleté nebo tříleté dítě. Na některé techniky je třeba opravdu dozrát. Než děti dozrají, pracujte vy sami na sobě a popisujte dětem, jak situace řešíte vy. Jak se opečujete, když jste smutná z práce, když vás zradí kamarádka, když se vám připálí bábovka. Co děláte, co vám pomáhá. Dělte se i o radosti, které zažíváte. Hodně si povídejte a naslouchejte. Odpovídejte dětem na jejich otázky, co nejvíc to půjde.
Abyste s dětmi mohli techniky používat, dítě ve vás musí mít důvěru. Cítit z vás opravdovou snahu mu pomoct, a nejen ho utišit, abyste měli klid a poslední slovo. Poslouchejte ho a neshazujte věci, které má rádo. Ptejte se ho, ale s opravdovým zájmem o jeho svět, který je ještě malý, jiný a je plný fantazie a věcí, které třeba nedávají ještě smysl.
Když ve vás dítě bude mít vzor a bude vás mít rádo, mnohem snáz bude následovat vaše rady a nebude se stavět do opozice. V NLP se tomu říká rapport. Stav naladění a důvěry v druhého. A bez něho nebude žádná konverzace, kdy chcete dítěti pomoci, úplně funkční.
7) Byl právě důvod “přiblížit NLP dětem” k napsání tvé autorské knížky Tři kamínky skřítka Nulipínka? Anebo je za knížkou skryto něco jiného?
Od té doby, co se mi narodily děti, mě začalo bavit s nimi pracovat a rozvíjet je. Dokonce jsem začala vést kroužek pro malé děti. I NLP tréninky jsem absolvovala právě na rodičovské a říkala jsem si, že by bylo škoda, neposlat NLP i mezi děti. Spousta technik je hodně hravých a jsou mocné právě tím, že často uvolní naši racionální mysl a dostáváme se hlouběji ke své intuici. A děti tohle do určitého věku umí přirozeně a snadno.
Narodila jsem se do částečně umělecky založené rodiny. Táta, který mi ilustruje Nulipínka, sám napsal několik knih, kreslí, vymýšlí anekdoty do časopisů a maluje obrazy. A tímhle prostředím prostě nasáknete. Píšu ráda, byť jsem spisovatelské ambice nikdy neměla. Ale touha předat lidem něco, co je může propojit s dětmi, a navíc jim pomoci k spokojenějšímu životu, u mě asi rozhodlo. A čtení knížek s dětmi miluji. Je to magická chvilka, kdy jste opravdu propojení. Říkala jsem si, že i kdyby měla kniha pomoct jednomu dítěti nebo rodiči, má to smysl. A to se mi naštěstí podle zpětné vazby povedlo a plní.
| TAKARO poznámka: Na Katčinu krásnou dětskou knížku o skřítkovi Nulipínkovi s prvky NLP koukněte tady. |
8) Tvá knížka je netradiční od běžné dětské četby. Ne snad příběhem, ale spíše formou obsahu. Prozradila bys čtenářům, na co se mohou těšit na stránkách tvé knihy?
Příběhy jsem psala tak, aby se daly číst samostatně bez rozvojového aspektu. Dvě děti objeví na prázdninách skřítka a ten s nimi prožívá různé příhody. I když je skřítek nadpřirozená bytost, řeší s nimi situace, se kterými se ale děti mohou běžně setkat. Neshody s kamarády, ostýchavost, rozdílnost povah sourozenců nebo strach.
V každém příběhu je nějaké poučení nebo přímo zjednodušená technika, ale snažila jsem se, aby to bylo opravdu nenásilné a přirozeně vložené do děje, aniž by to děti postřehly.
Po každém příběhu následuje Prostor pro dospěláky, kde princip nebo techniku vysvětluji a je pak na rodičích, jak s ní budou dál pracovat. V knize jsou i tzv. Lapače nápadů, které vybízí ke společným aktivitám nebo dál rozvíjí téma v příběhu. A co oceňují snad všechny děti, jsou otázky po každé kapitole. Otázek začíná v mnoha knížkách přibývat a je to skvělé. Děti rády vyprávějí, dělí se o své myšlenky a je to něco jiného než obvyklé: Co bylo ve školce k obědu.
| TAKARO poznámka: Souhlasíme, že otázek za kapitolou začíná v knížkách přibývat. Sama jsem s kolegyněmi v rámci knihy Muchlinka zařadila několik otazníčků k rozvoji čtenářské gramotnosti. |
9) Ty už jsi zmiňovala, že děti se hodně učí tím, že nás napodobují a přejímají modely chování nás, rodičů. Co když ale nechtěně jim v dětství takto něco předám? Třeba právě proto, že jsem neznala NLP, neznala kurzy typu Dovychovat, Nevýchova. Dá se s tím pracovat celoživotně?
Každý máme nějaký přístup, který může dítě zpochybnit v dospělosti. S tím se prostě smiřme. Nemám ráda tu ikonu dokonalosti, která nás žene do pocitu, že pokud na dítě zakřičíme, jsme ti nejhorší rodiče, které tím způsobili dítěti trauma. Neobhajuji křik na děti, ale myslím, že pokud má dítě mnohem víc lásky než našich přešlapů, cítí se doma v bezpečí, vyslechneme ho, když se nám s něčím svěřuje, nezesměšňujeme jeho zájmy a přiznáme chybu i z naší strany, pak bude všechno fajn.
A co se týče puberty, tam se většinou říká, že to, co zasejeme do dítěte do puberty, to v ní sklidíme. Cesta k oboustrannému porozumění vždycky existuje, i když na vztahové úrovni to v pozdějším věku může trvat déle. A rodiče, kteří si jsou vědomi chyb, které udělali, děti respektují a dokáží jim prominout. V pozdějším věku dětí už ale můžeme opravdu měnit jen sebe a pracovat na tom, co chceme jinak a doufat, že se to promítne i na druhé straně.
Takže ano, vzdělávejte se, ale zároveň poslouchejte hlavně svoji intuici a nebojte se rodičovských chyb. I s těmi se děti setkají v životě a kdybychom všechno dělali dokonale, od koho by odkoukaly, jak se takové situace řeší? Nestresujte se a přistupujte ke všem směrům se zvídavostí.
Vyberte si ze směrů, které vás přitahují to, co bude fungovat ve vaší rodině, s vaším typem osobnosti a osobností dítěte, ale nešijte na sebe bič v podobě dokonalosti a strachu, co všechno můžu pokazit, když to nebudu následovat.
A ještě bych zmínila čím méně, tím mnohdy líp. Vyberte si 2-3 věci, které chcete zavést a jich se držte a zkoušejte v praxi. Dokud to nevyzkoušíte a nebude to fungovat, nestudujte další směry. Také se nesrovnávejte. Každé dítě je totiž jiné. Nevýchova může velmi hezky fungovat na jedno vaše dítě. Druhé bude třeba více akční, tělesné a pocitové a tvoření dohod půjde mnohem hůř.
10) Moc děkuji za uklidnění. Osobní seberozvoj je vlastně úkol na celý život. Na závěr tu mám otázku týkající se neverbální komunikace. V jednom článku o NLP jsi zmínila: “Komunikujeme, i když nemluvíme. Pokud poznáte kouzla neverbální komunikace, bude se vám s dětmi snadněji navazovat kontakt.” Ehm, jak porozumím dítěti, když s ním slovně o problému nemluvím? Klidně vysvětli na příkladu, jak jsi toto myslela.
Děti vždycky budou víc věřit tomu, co jim sdělujeme na neverbální úrovni než na verbální. Víte kolik procent v konverzaci věnujeme tomu, co bylo řečeno? Jen 7%! Ostatní sdělení analyzujeme pomocí řeči těla a tonality našeho hlasu. Naše tělo mluví neustále. Ale zpět k dětem.
Právě s malými dětmi komunikujeme hlavně neverbálně a existuje spousta způsobů, jak si komunikaci s nimi ulehčit. Zaprvé je důležitá tzv. kalibrace. Kalibrace znamená schopnost pozorovat a rozeznávat malé detaily. Během kalibrace využíváme všechny svoje smysly k tomu, abychom si všímali, co se okolo nás děje a hlavně, kdy se dějí změny v druhých lidech. Jsou to takové nápovědy budoucího chování. Všímejte si dětí, abyste poznali, že se něco změnilo.
I malé dítě, které nemluví, vysílá signály. Vy byste je měli umět přečíst a třeba pochopit, že je už čas odejít ze hřiště, protože dítě začíná být přetížené. Poznáte to podle výrazu v obličeji, hlasových projevů, které s různou intenzitou vydává, podle pohybů či změny v dýchání. Je důležité mít takové změny chování nakalibrované – vědět, kdy je dítě v pohodě a znát, kdy se začínají odehrávat změny a my bychom měli naše chování přizpůsobit situaci. Toho dosáhnete, když budete mít v průběhu dne chvíle, kdy opravdu budete mentálně a emočně na dítě napojené. Pozorovat. Zkoumat. Dnes vidím na hřištích spíš maminky zahleděné do telefonů než na dítě. A to je škoda. Když o tyhle mini momenty nepřijdete, podaří se vám předejít nejedné scéně.
Co dalšího můžete dělat? Pokud chcete, aby vás dítě slyšelo, je dobré se snížit na jeho fyzickou úroveň, abyste prostě i v konverzaci působili jako parťák. Sednout si na koberec, přidřepnout si, posadit si dítě na klín. Stejná úroveň, více naslouchání. U větších dětí si můžete všímat tonality jejich hlasu (hlasitosti, rychlosti, melodičnosti). Pokud budete mít velmi hlasově výrazné dítě, měli byste na intenzitě také přidat, když chcete být vyslyšeni. Pokud je dítě spíše tiché, může vnímat každé zvýšení hlasu jako ohrožení, takže i s ním bychom měli komunikovat se stejnou tonalitou, i když třeba nastavujeme hranice a chceme po něm, aby začalo dělat něco jiného. Pokud chceme, aby nás děti „slyšely“, nalaďme se na jejich vlnu neverbálních projevů a zrcadleme je.
Děti jsou na začátku svého života velmi kinestetické – vnímají hlavně skrze fyzické projevy a pocity. To všechno bychom jim měli zvlášť v prvních letech dopřát. Pohlazení, objetí a upřímných pohledů do očí našich malých dětí není nikdy dost. Tak na to mysleme.
Děkujeme, Katko, za inspirativní rozhovor plný příkladů a podnětů, jak pracovat nejenom s dětskými emocemi, jak si doma vzájemně více porozumět, a to i bez verbální komunikace. Těšíme se případně na další knížky a NLP produkty pro děti. A co vy? Máte někdy pochybnosti o tom, jací jste rodiče, bojujete s emocemi i dětmi? Zkuste NLP.
